Říká se, že co oči nevidí, to srdce neželí. A určitě je na tom kus pravdy, ne-li pravda celá. Protože dokud jsme u nás neměli internet, třeba mně ani v nejmenším nescházel. Prostě jsme já a mně podobní žili tak, jak to poměry dovolovaly, a nemaje o internetu ani potuchy jsme po něm samozřejmě ani netesknili.
Zatímco pak jsem já stejně jako spousta mně podobných internet objevil. A čím byl tento dokonalejší, tím se pro mě stával nepostradatelnějším. A dnes už by mi bylo vskutku těžko, kdybych se bez něj měl přinejmenším v určitých situacích obejít.
Nedokážu si dnes třeba vůbec představit, že bych si někde musel kupovat noviny nebo hlídat televizní program, abych se dozvěděl zprávy z domova nebo ze světa. Nedokážu si představit (a to nejenom kvůli ceně známek), že bych ještě korespondoval s těmi, se kterými musím být v písemném kontaktu, formou dopisů a pohlednic. Nechci si ani představovat, že bych opakovaně jezdil po úřadech, doktorech, obchodech a podobně, protože bych tam napoprvé dorazil v době, kdy mají zavřeno, a musel tam tak ještě jednou.
Nechci ani domýšlet, jak těžko bych se ještě dnes orientoval v papírových jízdních řádech s těmi jejich různými značkami a vysvětlivkami, a to už ani nemluvě o tom, jak nepříjemné by bylo stát někde v informační kanceláři, kdybych potřeboval zjistit nějaký spoj, který by nebyl na vývěsce.
Bylo by mi smutno, kdybych se nemohl spojit kdykoliv s lidmi, kteří jsou mi blízcí, a – proč si to nepřiznat – by mi bylo smutno i tehdy, když bych byl zase odkázán na nekvalitní pánské časopisy nebo videokazety namísto neslušného obsahu, kterého je na internetu také plno.
Internet je prostě něco, co nám může zprostředkovat ledacos. A jakkoliv jsme my lidé odkázaní na život v našem skutečném světě, je určitě skvělé, že můžeme využívat i nabídek světa internetového.